en-Něco o zemské přitažlivosti

První, co člověka asi napadne: Proboha, to vám dítě z vozíku nespadne?

Dospělí si často myslí, že je zapotřebí dítě nepřetržitě chránit a jistit. Jenže tím ho do značné míry zbavujeme zodpovědnosti za důsledky jejich chování. Dítě již prvními kroky a prvními pády vnímá zemskou přitažlivost. S touto zkušeností také na dvoukolák již nastupuje a přistupuje k němu s přirozeným respektem - drží se pevně řidítek a sestupuje z něj vždy opatrně.

Jenže čím více kilometrů s vozíkem ujede, klesá přirozeně jeho obezřetnost a může se dostavit první pád. Těmto situacím nelze donekonečna předcházet. Je to stejné, jako když se dítě poprvé pustí vaší ruky.

Marek se poprvé pustil řidítek v momentě, kdy držel při cestě rohlík a chtěl si ho vzít do druhé ruky. Pravda, nebylo od nás příliš prozíravé mu ho dát do rukou, když jsme věděli, že je bude potřebovat k přidržování. Ale stalo se. Pád naštěstí nebyl nijak hrozivý. A Marek si z nej odnesl důležitý poznatek do života - že při jízdě není radno se pouštět řidítek. Stojí to sice pár slz a modřin, ale právě díky takovýmto lehkým karambolům si buduje respekt k hazardnímu chování a rozvoj vlastního pudu sebezáchovy.